S rolničkou na batohu a hlavou v oblacích. Můj druhý den v Tatrách.

Cink… cink… cink. S každým mým krokem se do ticha hor ozýval tenhle jemný, ale neodbytný zvuk. Kdo četl můj včerejší zápisek, asi tuší. Po mém „blízkém“ setkání s chlupatým vládcem Tater pod Ostrvou jsem dnes zkrátka neponechal nic náhodě. Moje první ranní zastávka vedla rovnou do infocentra TANAPu ve Starém Smokovci pro rolničku na medvědy.

Z Hrebienku na Zbojnickou chatu

S novou výbavou a nezbytnou ranní kávou na Hrebienku jsem vyrazil vstříc druhému tatranskému dni. Cíl? Zbojnická chata.

Vzal jsem to kolem Vodopádů Studeného potoka rovnou do Velké Studené doliny. Nebe nad hlavou bylo zatažené a nejvyšší štíty se schovávaly v mracích. Naštěstí ale nepršelo. Cesta plynule ubíhala, nohy si našly svůj rytmus a tentokrát mě nezastavilo vůbec nic. Když jsem dorazil k samotné Zbojnické chatě, výhledy sice nebyly moc daleké, ale ten pocit z dosaženého cíle byl k nezaplacení. A co teprve ta poctivá šošovicová polévka a vychlazená Kofola jako odměna. V horách prostě chutná všechno tak nějak intenzivněji.

Cesta zpátky a slunce nad hlavou

Až na zpáteční cestě se hory rozhodly, že mě přece jen trochu odmění. Zpoza mraků na chvíli vykouklo sluníčko a na obloze se objevila modrá barva. Zvláštní ale bylo, že ty nejvyšší vrcholky zůstaly i tak zarputile schované.

Cestou dolů jsem se zastavil ještě u Vodopádů Studeného potoka, kolem kterých jsem ráno s vidinou cíle jen tak proletěl. Díval jsem se na tu divokou vodu a peřeje a uvědomil si jednu věc.

Při tvorbě webů nebo při nastavování reklamních kampaní jsem často fixován na ten nejvyšší „vrchol“. Chceme vidět dokonalý výsledek jasně a zřetelně už od samého začátku. Jenže někdy je ten finální cíl prostě v mlze. Nevidíme na něj. A víte co? Vůbec to nevadí. Důležité je udělat první krok a držet směr. Někdy stačí jen odvést poctivou práci na samotné cestě a smířit se s tím, že vrchol se nám ukáže, až přijde ten správný čas. A občas je zkrátka fajn se jen tak zastavit. U vodopádu, u dobré kávy nebo u dílčího úspěchu v projektu. Nemusíme se pořád honit jen za tím, co je nahoře.

Dnešní túra každopádně vyšla na jedničku. Plán jsem tentokrát splnil do puntíku, odškrtl jsem si dvě místa v Placehunterovi a medvěda potkal leda tak na prospektech v infocentru. Už teď se těším, co přinese zítřek.

Jak to máte vy? Dokážete si užít proces a samotnou „cestu“, i když ten hlavní cíl zatím není úplně jasně v dohledu? Nezapomeňte sledovat mé sítě i web, ať vám neuteče report z dalšího dne nebo nějaké novinky.

Jak vypadal včerejší den si můžete přečíst tady.