Když vám cestu k cíli zablokuje medvěd. Můj první den v Tatrách.

Byl jsem zrovna v tom nejlepším tempu. Do nohou se mi začínala zakusovat ta příjemná, povědomá bolest ze stoupání k vrcholu a v hlavě už jsem viděl, jak se rozhlížím ze sedla. Vtom mě z mé představy probudili dva čeští turisté. Byli trochu zadýchaní a tvářili se všelijak. „Těsně pod sedlem je medvěd,“ prohodili mým směrem. Zastavil jsem se, zvedl oči směrem k vrcholu a opravdu. V bezpečné vzdálenosti, ale naprosto zřetelně, si to tam po stezce štrádoval chlupatý vládce Tater.

Takhle nějak začal můj první letošní den ve Vysokých Tatrách. Den, který měl být původně úplně o něčem jiném.

Už od rána to vypadalo spíš na to zalézt s knihou pod deku. Obloha byla plechová a déšť se mísil s mlhou. Když jsem ale dorazil na Štrbské pleso, příroda si to naštěstí trochu rozmyslela. Čerstvý vzduch voněl po dešti a já vyrazil na klasickou zahřívací procházku směrem na Popradské pleso.

Po krátké zastávce, kofole a raw tyčince se ve mně ale probudila moje klasická touha věci posouvat dál. Otevřel jsem si v telefonu aplikaci Placehunter a řekl si, že si rovnou odškrtnu i výšlap na Ostrvu. Chtěl jsem z toho prvního dne zkrátka vyždímat maximum.

A pak přišla výše zmíněná medvědí stopka. Mohlo by mě to štvát. Cíl byl doslova na dosah. Místo toho jsem se ale s klidným svědomím otočil a zamířil zpátky dolů. Vzal jsem to oklikou přes tichý Symbolický cintorín, v klidu si obešel Popradské pleso a nechal myšlenky jen tak plynout. Cestou zpět na Štrbské se znovu rozpršelo a padla taková mlha, že skoro nebylo vidět na krok. Ale v hlavě jsem měl vlastně docela jasno.

„Někdy zkrátka nemá smysl tlačit věci na sílu.“

V podnikání i v marketingu jsem neustále zvyklý plánovat, plnit cíle a odškrtávat si hotové úkoly. Je snadné propadnout iluzi, že hodnota dne se měří jen podle toho, jestli jsme došli přesně tam, kam jsme si to ráno naplánovali.

Tatry mi hned první den připomněly, že ty nejlepší věci se často stanou, když plán pustíme z hlavy a prostě jen reagujeme na to, co nám cesta přinese. Dnes jsem sice Ostrvu „nedobyl“, ale odnesl jsem si mnohem víc: respekt k přírodě, skvělou historku a hlavně pocit, že i nedokončená trasa může být vlastně naprosto perfektní zahřívací trénink.

Doufám, že další dny už budou s výhledy o něco štědřejší. Ale i kdyby ne, vím, že si to užiju.

A co vy? Kdy vám naposledy do pečlivě naplánovaného harmonogramu (ať už v práci, nebo v životě) vlezl takový pomyslný „medvěd“? A jak jste na to reagovali? Pošlete mi své příhody a nezapomeňte sledovat můj profil na sociálních sítích i tady na webu, ať vám neunikne report z dalších tatranských dnů.