Jak ze mě rolnička udělala „horského vůdce“. Můj třetí den v Tatrách.

Vyšel jsem, po chvíli se ohlédl za sebe a musel jsem se pousmát. Už jsem nešel sám. Moje rolnička na medvědy, kterou jsem si pořídil po prvním dni, se totiž na trase ukázala jako naprostý hit. Její pravidelné cinkání zafungovalo jako magnet na další turisty, kteří měli z medvědů podobný respekt jako já. A tak se ke mně zkrátka přidali. Zničehonic jsem vedl vlastní malou výpravu.

Ze Skalnatého plesa na Hrebienok

Ale vezměme to popořádku. Můj třetí tatranský den začal naprosto idylicky. Když jsem ráno přejížděl autem do Tatranské Lomnice, viditelnost byla ukázková. Jenže hory mají svá vlastní pravidla. Jakmile jsem se začal blížit ke Skalnatému plesu, všechno se najednou zahalilo do mraků. Z Lomnického štítu nebylo vidět vůbec nic, z mlhy vystupovala jen hladina plesa pod ním.

Ranní káva v téhle tajemné atmosféře měla tu správnou horskou příchuť. Jakmile jsem ji dopil, vyrazil jsem po proslulé Tatranské magistrále směrem na Hrebienok. Tady se naplno předvedlo pravé, nevyzpytatelné horské počasí. Z mraků se po cestě spustil déšť a právě někde v těch místech, kdy skloníte hlavu a prostě jen šlapete, se z mé túry stal „neplánovaný teambuilding“.

Společně s mým novým doprovodem jsme svižně ukrajovali kilometry až k rozcestí u Zamkovského chaty. Tam jsme se rozdělili a já si udělal příjemnou pauzu. Poté moje kroky vedly už známou cestou kolem Vodopádů Studeného potoka. Cíl na Hrebienku byl jasný a čekala tam na mě tradiční Kofola.

A jako by si se mnou příroda chtěla hrát, sotva jsem se vydal na závěrečný seběh dolů do Starého Smokovce, déšť ustal, mraky se protrhaly a do zad se mi zase opřelo sluníčko.

Co má společného horská túra a marketing?

Když jsem pak dole vstřebával zážitky z tohohle aprílového dne, došlo mi, jak moc mi tahle úsměvná příhoda s rolničkou připomíná to, jak funguje budování komunit v rámci marketingu.

Někdy se totiž nemusíte křečovitě snažit lidi přesvědčovat, aby vás následovali. Obzvlášť když se podmínky neustále mění (ať už je to déšť na horách, nebo algoritmy na sítích). Stačí mít ten správný nástroj, vysílat jasný a srozumitelný signál (stejně jako to cinkání) a nabídnout lidem řešení jejich problému nebo pocit jistoty. Když děláte věci konzistentně a víte, kam jdete, publikum si vás často najde samo. A přesně to platí v digitálním světě i na tatranské stezce.

Třetí den byl zkrátka o přizpůsobení se situaci, a i přes rozmary počasí neměl chybu. Navíc jsme si odškrtl další místa v aplikaci Placehunter.

Deníček ze včerejšího dne si můžete přečíst tady.